Pěší výlet se vydařil.
Neděle 11. května ráno kolem sedmé se nás schází u vlaku osm. Je naplánováno jet vlakem v 7:13 do Brandýsa a zpět pěšky po turistických stezkách. Zdenka už chce koupit lísky, říkám ať ještě chilku počká. Na schůzi totiž hlásilo účast o něco víc lidí. Jenže do odjezdu vlaku přichází již jen další 2 členové SDH, i tak je to po čase opět rekordní účast. Na posledním pěším jsme totiž byli 2 a jeden příznivec nás následoval s odstupem.
Vlak jede na čas, takže před osmou vystupujeme v Brandýse a hurá směr vyhlášená cukrárna. Káva, koláčky, zákusky, bohužel v neděli nepečou a vzhledem k prodlouženému víkendu tam bylo téměř vyprodáno. Přesto se na mne ve vytríně usmívá jeden věneček a i ostatní si dokázali nakonec vybrat. Posilněni jdeme na náměstí k rozcestníku, který nám oznamuje, že modrá, která nás měla dovést až do Ústí, končí na naší dnešní druhé zastávce, zřícenině nad městem. Další cíle jsou na směrové ceduli přelepeny, pod barvou vystupuje nápis Ústí nad Orlicí 14 km. No nic, odhodláni někudy se prodrat vyrážíme do kopce na zříceninu. A kupodivu, ze zříceniny pěkná štětovaná cesta, která se napojuje na asfaltku do Kaliště. V Kališti během občerstvovací zastávky David studuje mapu a nabízí několik variant pokračování. Vybíráme tu po straré modré značce. I když už neexistuje, prodíráme se mlázím a scházíme k Perné a úbočím kopce pokračujeme do Rviště. Silnice nás dovedla na rozcestí nad Klopoty, kde zastavujeme na oběd. Každý krom mne vybaluje zásoby, o své zásoby se se mnou nezištně dělí některé účastnice výšlapu. Zdenko a Evo děkuji, příště se polepším a vezmu si také něco.
I když nás provází sluníčko, nad Ústím se v této době zatáhlo a vypadalo to na pěkný slejvák. Přesto docházíme přes Říčky a úbočím Podhoří až do Ústí, kde nás slejvák opravdu nakonec zastihne. Jenže jsme i na toto připraveni, takže až tak velká pohroma to zase nebyla. V Říčkách míjíme kapli, ve které se zrovna schyluje k bohoslužbě, jsme zváni ale s díky odmítáme a pokračujme dál stezkou, nazvanou Živá voda. Jedno pivo (někteří stihli i víc) v Cakli dodalo další síly a tak pokračujeme směr Černovír, kde nastupujeme k dalšímu výstupu. Jelikož chci navštívit jeskyni nad Lanšperkem, táhnu všechny po hraně stěny nad řekou směrem na Lanšperk. Na kopci další z občerstvovacích zastávek (samozřejmě z vlastních zdrojů, i když už pomalu docházejí). Jenže tady v tom okamžiku nikdo netuší, co nás v lese čeká. Jelikož dnes se už nestahuje dřevo z lesů koňma, máme před sebou cestu jak na autokrosové dráze. Nějaká fotka je také ve fotogalerii. Naštěstí tento úsek zvládáme bez úhony (rozuměj nikdo si do toho nesedl) a po prodrání se mlázím docházíme k jeskyni. Poslední úsek do lanšperské hospůdky je už v poklidu, ještě se nakonec rozdělujeme - já jdu nejkratší cestou, zbytek nechtěl ztrácet výšku a tak obchází údolí.
V hospůdce plápolá v krbu, v nabídce gulášovka, řízek nebo smažený sýr, každému podle chuti, návdavkem horké maliny. Ještě dorazila mládež a tak nakonec bylo, ostatně jako po celou cestu, veselo. Obzvlášť k pobavení společnosti přispělo, když se znenadání odněkud začalo ozývat bouchání - bylo to z dámského WC, kde uvízla jedna z našich členek. Nicméně pohotově se dostavil místní servisák s vrtačkou a nářadím, snaha byla, ale nakonec, za vzrůstajícího povzbuzování a veselí, stejně musel nastoupit náš servisák David a použitím hrubé síly Olinu z nechtěného zajetí osvobodil.
Domů nás spořádaně a bez úhony dopravil Tomáš hasičským Citroenem. No a nakonec už zbývá jen kouknout na fotky. Jsou zde.
Pepa Karel
