Bosna a její minarety	Pozůstatek války v Goražde

Pokračujeme do Srbinje, kde se silnice rozděluje na  obě strany údolí. Pravá míří na Trebinje a k moři a po levé straně údolí jedeme my na horský přechod s Černou Horou. Silnice je čím dál tím užší, kopíruje vrstevnici prudkého svahu a v mnoha serpentinovitých zatáčkách jí dokonce část chybí, asi po prudkých deštích. Chvílemi se zdá, že to ani nemůže být správná cesta, ale není kam odbočit, jsme na správné straně údolí, pod námi teče řeka Drina vzniklá soutokem Pivy a Tary a tak statečně pokračujeme dál. Triumph se hrdě se všemi nástrahami cesty vypořádal a Pípa oceňuje kvality svého nového stroje. Sjíždíme k mostu a za ním je hned celnice. A vida, opěvuji statečnost Triumphu, jak projel úzkou horskou silničku a na celnici stojí autobus, který musel projet také. Je to opravdu neuvěřitelné, že se některými úseky vůbec protáhl. Chvíli čekáme na odbavení a besedujeme zatím s manželským párem z Prahy, který jede na dovolenou na Durmitor. Doklady jsou po podrobném prozkoumání opět v našich kapsách a my pokračujeme nádherným kaňonem řeky Pivy dál na jih. Přejíždíme štíhlý betonový most bez pilíře, který překlenuje hluboký skalnatý kaňon a sevření skal je najednou před námi přerušeno vysokou betonovou hrází Pivské přehrady. Tunelem vjíždíme na hráz a tunelem ji opouštíme. Cesta vede stále podél přehradního jezera s modrozelenou vodou, do které spadají vápencové stěny kaňonu, porostlé tmavě zelenými keři. Je to prostě nádhera. Silnice proráží skalní masiv soustavou tunelů až k mostu přes přehradu, který nás přivádí do městečka Plužine. Tady jedeme zkusit štěstí do Cafe Zvono, které nám poskytlo azyl již při cestě do Albánie. Mají opět volný apartmán, mne poznávají a je vidět, že je těší můj návrat do Plužine po třech týdnech. Je vidět, že Černá Hora začíná být známá svými přírodními krásami po celém světě, neboť našimi sousedy ve vedlejším apartmánu jsou Izraelci.

V kaňonu Piva	V kaňonu Piva

Den čtvrtý, úterý 15.července 2008, Plužine - Durmitor - kaňon Tary - Plužine, 288 km

V noci pršelo. Ráno s obavami sledujeme zataženou oblohu, protože máme naplánován přejezd pohoří Durmitor. Během snídaně se prodírá skrze mraky modrá obloha, ale na východě, právě na Durmitoru sedí stále šedivá čepice mračen. Domácí nám říká, že deset dní v kuse tu byla úplně jasná obloha. Něco asi hory mají proti mé osobě, protože před třemi týdny jsme cestou do Albánie projížděli přes Durmitor v mracích a teď se zdá, že to nebude lepší. Nu což mraky se trhají, tak volíme nejdříve přejezd pohoří, aby to odpoledne nebylo ještě horší. Od přehrady stoupáme silničkou zasazenou do skal a úzkými tunely míříme vzhůru na náhorní plošinu. Trochu sedá mlha, ale stále ještě to jde. Když dorazíme na sedlo, je sice pouze 12°C, padá vlhko, ale druhá strana pohoří už slibuje pěkné výhledy. Mrzí nás, že jsme přišli o kompletní panoramata západní strany Durmitoru, i když většina okolních hor vidět byla. Na sedle povídáme pár minut s českými cyklisty a po chvíli pokračujeme obě skupiny dolů. My za sluncem a cyklisti do mlhy. Sjíždíme do Žabljaku, kde už opravdu svítí slunko a teplota jde prudce nahoru.

Den pátý, středa 16.července 2008, Plužine(ČH) - Dubrovnik(HR), 165 km

Ráno balíme a po rozloučení míříme dále k jihu. Jedeme po pěkné silnici mezi horami až do Nikšiče, kde měníme směr a odbočujeme na Bosenské Trebinje. Stoupáme do hor a pod námi se náhle rozvine nádherný pohled na Slansko jezero, které je poseté spoustou malých rozeklaných skalnatých ostrůvků. Zelený porost, blankytné jezero a okrové skály vytvářejí pospolu nádhernou barevnou a tvarovou souhru.

Slansko jezero	Konečně chorvatské pobřeží

Překračujeme hranice a po poměrně krátké jízdě se před námi objevují už holé bílé vápencové skály, což je neklamným znamením, že se blížíme do Chorvatska. Po jedné straně se nám ukazuje moře a po druhé spousta rozstřílených a neobydlených domů. Jak sjíždíme z hor dolů k moři, objevuje se náhle za jednou ze zátok starobylé město Dubrovník. Z magistrály vjíždíme do města a zkoušíme štěstí s ubytováním. Je brzy a téměř nikdo není doma. Pokračujeme tedy dále za město a získáváme celý dům s bazénem v Mokošici na břehu zálivu, přes který se klene dubrovnický most. Paní domácí se hrozí, že jedeme od agresorů, ale to neví, že tzv. agresoři si daleko více váží turistů než Chorvati a ceny jsou téměř poloviční. Rychle také chápe, že je lépe vzít 20€ a mít apartmán obsazený, než chtít 35€ a mít ho prázdný. Samozřejmě posloucháme spoustu nářků na poplatky a ceny a musíme slíbit, že přijedeme příští rok na dovolenou, aby se jí cena rentovala a že má Čechy ráda a tak dále. Nakonec nasedne do luxusního Passatu a odjíždí do další své vilky. Jasně je vidět, že by si Chorvaté zasloužili několikaletý útlum přílivu českých turistů, aby jim trochu spadl hřebínek a chytili se za nos.

Rozstřílené domy u Dubrovníku	Dubrovník

Náš apartmán v Mokošici	Pohled od apartmánu na dubrovnicý most

Po ubytování jdeme dát koupel k moři, kde je pouze betonové molo plné místních dětí. Na osvěžení nám to ale stačí a další cílem naší cesty je najít nějakou restauraci. Jsou tu však pouze kavárny s lahvovým pivem a tak v supermarketu kupujeme karton plechovek Karlovačka a stoupáme k našemu apartmánu. Večeře je poprvé za naši cestu vlastnoručně uvařená z dovezených zásob a zbytek dne trávíme ve stínu pergoly popíjením Karlovačka a hazardní hrou v karty zvanou Žolíky.

Den šestý, čtvrtek 17.července 2008, Dubrovnik, 40km

Ráno se pokocháme vyhlídkou na sluncem nasvícený most a po snídani odjíždíme na exkurzi do starého Dubrovníku. Objíždíme záliv, vjíždíme do města a daří se nám zaparkovat ve slepé uličce přímo u vstupu do hradeb starého města. Procházíme úzkými uličkami, navštěvujeme přístav a různé vyhlídky. Slunce pere a teplota závratně stoupá, tak vynecháváme chůzi po sluncem rozpálených hradbách a v jedné z úzkých uliček si dáváme orosené osvěžení.

Staré město Dubrovník	Přístav v Dubrovníku

Úzké uličky Dubrovníku	Ve starém městě

Po příchodu k motorkám máme za sedlem zastrčenou složenku na pokutu za nezaplacené parkování. Nezbývá nic jiného, než složenku dát na dno kufru a nechat ji tam aspoň rok uležet. Projíždíme již zacpanými rozpálenými ulicemi, až se nám daří přejet na druhou stranu poloostrova, kde je pláž. K obědu si dáváme sendvič v občerstvení a pak následuje koupel v moři. Jen jsem vždycky slyšel, že u Dubrovníku je všude písek, ale tady nikde v okolí není. Maximálně jsou pláže štěrkové a bez bot je chůze po pláži jako fakírův trénink.

Na pláži v Dubrovníku

Cestou k apartmánu navštěvujeme opět supermarket a volíme pro dnešní večer změnu značky na karton Ožujskeho. K našemu překvapení je akce a tak máme každé šesté pivko zdarma. A to se vyplatí!!!.  Pro zmírnění odpoledního žáru využíváme čerstvě napuštěný bazén a s nadcházejícím večerem přichází již druhá večeře z vlastních zásob.

Den sedmý, pátek 18.července 2008, Dubrovník - Biela Stiena, 470 km

Ráno odjíždíme už před osmou, abychom odjeli z Jadranské magistrály dříve, než ji začne spalovat slunce. Máme před sebou totiž první ze dvou po sobě jdoucích přesunových dní. Jsme prostě hodně na jihu, je pátek a v neděli chceme být doma. Jedeme po pobřeží, projíždíme kousek Bosny a blíží se nám tankování. Slibuji Pípovi první pumpu. Jednu jsme úspěšně minuli a další snad bude v bosenském Neumu. Přijíždím k benzince a Pípa nikde. Otáčíme se a po magistrále míříme zpět, kde asi po čtyřech kilometrech nalézáme Triumpha se suchou nádrží. Stojí na krajnici v hustém provozu a tak se rychle vracím do Neumu pro petku benzínu, s kterou se anglický tříválec rozhýbe k pořádnému dotankování. Dozbrojíme a občerstvíme se na benzince a sháníme informace o možném odbočení do vnitrozemí. Jde to však opravdu až v Opuzenu, kde přijíždíme na hraniční přechod Metkovič. Pokračujeme kaňonem s tunely až ke starobylému městu Mostar. Zde se nám daří zaparkovat poblíž starého mostu, a když přicházíme na místo s vyhlídkou na řeku Neretvu a nad ní se klenoucí most, slyšíme už povzbuzování a poté potlesk. Zrychlíme tedy krok a máme štěstí. Druhého skokana už vidíme, jak se řítí z mostu do Neretvy. Bohužel jsme nestihli vytáhnout foťák. Tak se zdokumentujeme na společné fotografii se symbolem tolerance mezi muslimy a katolíky a jdeme do jedné z mostarských hospůdek poobědvat.

Most v Mostaru těsně po skoku	Mostar

Cesta před námi je ještě dlouhá a tak hned po jídle a kávě pokračujeme hlubokým údolím Neretvy k severu. Údolí a kaňony nás doprovázejí až do Banja Luky, kam dojíždíme v podvečer. Všude v Bosně jsou moderní motely s nabídkou noclehu kolem 7€, nás však čeká ještě velký kus cesty a tak se rozhodujeme překročit ještě jedny hranice a ubytovat se až v Chorvatsku. Přejíždíme v Bosanské Gradišce a hned od hranic hledáme penzion. Daří se nám to až po 30 km na sedle Biela Stiena, kde se za 20€ se snídaní ubytováváme. Doporučuji každému využít bohatších a levnějších služeb v Bosně, protože jak už jsem se jednou zmýnil, Chorvaté zapomínají, že doba jde neustále dopředu stejně jako péče o turisty v okolních zemích. Nemohu nic vytknout paní, která nás ubytovala, ochotně nás ještě večer nasytili a napojili, ale když porovnám ceny a množství ubytování s Bosnou, je to nesrovnatelné.

Den osmý, sobota 19.července 2008, Biela Stiena (HR) - Lipót (HU), 380 km