Cesta do země hor a bunkrů .

Cestu na jih Evropy, na část Balkánského poloostrova, jsme plánovali již od loňska. Chtěli jsme poznat Albánii doposud divokou a nezasaženou komercí a globalizací. Jak rychle se mění svět, tak rychle se mění i Albánie. Faktem je, že na horách ještě naleznete téměř původní stav, ale i v nejzapadlejším vesnickém krámku už koupíte Coca Colu či tyčinku Snickers. Na cestu jsme vyjeli tři :

Franta, BMW GS 650 Dakar - Heidenau K 60
Martin, BMW  GS 650 Dakar - Mitas E 09
Dušan, XLV 1000 Varadero - Metzeler Karoo TT

Startovní fotografie tříčlenného kunčického týmu

Cestu jsme plánovali podle cestopisů z internetu a hlavně podle webů:  www.anuch.com , www.bebaweb.cz/advrider/ a www.motoride.sk/?ID=2036.
Vybrali jsme okruhy a cesty , které by neměly být úplně extrémní. Plán byl objet toho z Albánie co nejvíce. Teď po návratu víme, že takto se cesta po Albánii plánovat nedá. Nedá se totiž naplánovat doba jízdy po horských cestách a je třeba počítat s únavou i možnými technickými problémy. Alespoň máme příští rok důvod se do této krásné země vrátit.

Den první, čtvrtek 12.6.2008, Kunčice - Novi Sad, 726 km

 Abychom měli co nejvíce času na projetí albánských hor, rozhodli jsme se vyjet již ve čtvrtek odpoledne. S blížícím se dnem odjezdu se hodina H nakonec ustálila na 10.30 . Po startovní skupinové fotografii vyjíždíme směr Brno. Dál nás čeká cesta přes Slovensko a Maďarsko po dálnici a nocovat chceme na jihu Maďarska. Cesta do Brna byla díky velkému provozu pomalá a unavující. To po najetí na dálnici už kilometry pěkně ubývaly. Zastavujeme po 150km a druhou zastávku již kupujeme poplatek na maďarskou dálnici na přechodu v Rajce za 7 €.Po maďarské dálnici M 1 svištíme do Budapešti, kterou rychle objíždíme po obchvatu a najíždíme na dálnici M 5, která nás vede až k maďarsko-srbským hranicím, do Szegedu. Kousek před hraničním městem se zalekneme tmavé oblohy před námi a jdeme preventivně do nepromoků. Dobře jsme udělali, protože déšť nás v různé intenzitě doprovázel až ke sjezdu z dálnice u Nového Sadu. Za svezení po srbské dálnici platíme mýtné 5€ a pouštíme se do města, kde bychom podle dotazu na benzince neměli mít problém s ubytováním. Takový problém sice nemáme, nacházíme penzion na kraji města ( pokoj pro tři za 20€ dohromady), ale problémem je vůbec městem projet. Sice už neprší, ale po přívalovém dešti, je celé centrum Nového Sadu pod vodou, doprava zkolabovala a auta se topí. Ještě že s motorkou lze vše objet po chodníku a tak se ve 20.30 ubytováváme a po očistné sprše jdeme do přízemí do restaurace uloupnout pár "jelenů". Tak se totiž jmenuje zdejší pivo. 

Den druhý, pátek 13.6.2008, Novi Sad (SRB) - Plužine (ČH), 471 km

Ráno nás budí bubnování deště do střechy a tak máme zase po náladě. Posnídáme na pokoji apartmánu z vlastních zdrojů a po zabalení věcí na motorky a nasoukání se do nepromoků vyjíždíme z Noveho Sadu směr jih. Pršet přestalo, ale stále straší zamračená obloha. Rozhodli jsme se už na dálnici nenajíždět a pokračujeme v naší cestě po menších cestách. Jedeme na Šabac, kde překračujeme obrovskou řeku Sávu. Cesta se začíná zvedat do kopců, počasí se vylepšuje a tak jdou nepromoky konečně dolů. Pokračujeme mezi pěknou zvlněnou krajinou na Valjevo a někde na hřebenu cesty před Požegou obědváme na parkovišti. Dál míříme stále k jihu na Prijepolje, za nímž přijíždíme k horskému srbsko-černohorskému přechodu. Na Srbské straně to jde, dokonce nás celník fotí pod srbskou vlajkou, ale na černohorské hranici je nutno zastavit u stopky před celnicí a vyčkat pokynu důležité úřední uniformované osoby s obuškem u pasu, která po povolení vjezdu všechny naše nacionále hlásí do budky pro důkladné zapsání. Vše je v pohodě, jen jsme si asi odvykli a tato veledůležitá administrativa nám přijde nepochopitelná. Jedeme dál na Pljevlju, první větší černohorské město, odkud sjíždíme k nádhernému hlubokému kaňonu řeky Tara. Pár fotek na mostě, zachytit vlnící se nazelenalou řeku v hlubokém údolí a míříme dál na Žabljak, kde začíná horský přejezd pohoří Durmitor. Těšíme se na šotolinu, která figuruje ve všech cestopisech popisujících tuto horskou cestu. Jaké je však naše překvapení, když najíždíme na fungl nový, stále ještě antracitově černý asfalt. Krajnice nejsou dosypané, silnice v šíři tak asi 3 metry, ale žádná šotolina. Takže teď už si Durmitor přejedete i na cruiseru, jen je třeba dávat pozor v serpentinách na protijedoucí motorky, cyklisty, auta a dokonce autobusy. Silnice je opravdu velmi úzká. (hovořím z vlastní nepříjemné zkušenosti)

 Horší je, že s blížícím se vrcholem pohoří, mizí okolní krásné skály v mlze. Po přejetí 1907 m.n.m vysokého sedla, vjíždíme do mraku, začíná pršet a viditelnost nám vůbec neumožňuje kochat se krásami západní části Durmitoru. Statečně klesáme k přehradní nádrži na řece Piva s nadějí, že dole na nás bude počasí vlídnější. Už se nám otvírají pohledy na nádherné údolí se svahy porostlými zelení a klečí, které svírají vlnící se temně zelenou vodní plochu přehradní nádrže. Ta je ještě nad hladinou lemována světle žlutým pásem vápencopískovcových skal. Celou tuto krásu pozorujeme při sjezdu do údolí silnicí zasekanou do skalních stěn a vinoucí se spoustou tunelů. U několika tunelů je vidět jak vjezd, tak výjezd, neboť jsou vysekané do serpentiny. Jen to počasí. Už zase začíná dost hustě pršet. Naštěstí to již nemáme daleko do rekreačního městečka Plužinje, kde se ubytováváme v apartmánu za 20€ pro tři . Apartmán je přímo pod restaurací a tak nám majitel nabízí večeři. Samozřejmě přijímáme a tak po teplé sprše přicházíme ke stolu, kde na nás čeká rybí polévka a pstruzi zapečení s cibulí, bramborami a smetanou. K tomu pár točených piv Nikšičko a je zase pohoda. 

Na sedle při přejezdu Durmitoru	Sjezd z Durmitoru k Pivskemu jezeru

Den třetí, sobota 14.6.2008, Plužine (ČH) - Koman (ALB), 315 km

Po dalším pohodlném noclehu v peřinách ráno zažeháváme vařiče a před apartmánem snídáme kávu, čaj, polévku a ještě sázavský chleba. Vypadá to, že se počasí umoudřilo a konečně nás na naší cestě přestane trápit déšť. Není ještě azuro, ale šedivá mračna už alespoň celistvě nezakrývají oblohu. Asi o půl deváté nasedáme na motorky a po rozloučení se s domácím pokračujeme podél Pivského jezera dál za naším cílem. Jedeme na Nikšič, kde se vaří to výborné pivo, co jsme večer popíjeli a dál na Podgoricu. Z Podgorice je to již jen kousek k černohorské části Skaderského jezera. Zastavujeme na mostě, kde silnice č. 2 překračuje záliv jezera a děláme pár fotografií. Jezero je v této části velmi mělké a zarostlé vodními rostlinami. Tomu jsou přizpůsobeny i široké a nízké loďky místních rybářů. Nechce se nám platit za jízdu novým tunelem pod pohořím Rumija, kterým se lze rychle dostat na pobřeží a tak ve Virpazaru odbočujeme do hor. Trochu jsme se ve vsi zamotali a chvíli stoupáme po nějakých místních komunikacích zarostlých bujnou vegetací a širokých tak dva metry. Místy to opravdu vypadá jak v thajské džungli. Posléze však najíždíme na silnici vedoucí přes sedlo ve výšce 805 m.n.m. Tady se nám otevřou nádherné pohledy na modré moře a na město Bar. Dokonce nad mořem je již i modrá obloha.

Skaderské jezero	Město Bar

 Honem klesáme na pobřežní silnici, abychom někde u posledního černohorského města Ulcinj vyzkoušeli teplotu místního moře. Sjíždíme do města a podle šipek postupujeme od Velke plaže přes Malu plažu až k Ženske plaži. Všude je však nějak moc lidí a pláže jsou takové moc komerční. Tu nastupuje Martin se svým talentem na vyhledávání prázdných pláží a my se po lesní cestě dostáváme na úplně osamocené místo . Parkujeme ve stínu pod borovicemi a hned jdeme ozkoušet vodu. Měla na naše přehřátá a unavená těla opravdu blahodárný účinek. Po cachtání se ve vlnách ještě lehce poobědváme z domácích zásob a vyjíždíme směrem k cíli naší expedice, k Albánii. Na hranicích obvyklá procedura se zapisováním všech dat do počítačů a různých sešitů a už nám pod koly ubíhá albánský asfalt. Ten končí hned při příjezdu do města Shkoder, kam vjíždíme jakýmsi cikánským předměstím. Na benzince dostáváme informaci, že banka je na hlavním náměstí a že prý má otevřeno i teď v sobotu odpoledne. Na náměstí zastavíme a banku nevidíme. Přichází však mladík a anglicky se ptá,co hledáme a ihned tvrdí, že banka má zavřeno a že sežene pouličního směnárníka. Opravdu za malou chvilku přichází nějaký místní boss a v obou rukou třímá balíčky 500 lekových bankovek. Chvíli váháme s výměnou, protože kolem naší malé pouliční směnárny se ihned udělal chumel zvědavců, ale chlápek je fakt solidní a vyplatí kurz do drobných mincí, dokonce nás nechá několikrát přepočítat a zkontrolovat štůsek bankovek, nežli převezme eura. Transakci završíme podáním ruky a hned zamíříme do nejbližší pouliční hospůdky spláchnout prach pivem Tirana.

Poslušně čekáme na slunci na čh-albánské hranici	Ve Shkoderu u pivka Tirana

Místní se hned hlásí a vyptávají a tak zjišťujeme předpověď počasí. Každý nám vykládá, jak bylo před třemi dny, ale jak bude zítra, to nikdo neví. My však dobře vidíme nad severním albánským pohořím Prokletije, které se zdvíhá přímo nad Shkoderem, těžká bouřková mračna. To nás přiměje upravit náš plán a jet rovnou k trajektu do Komanu a cestu pohořím Prokletije do Thetu a Kopliku nechat na cestu zpět. Vyjíždíme z města, kde jsou ještě směrovky a dál už se necháváme vést do hor podél soustavy vodních děl na řece Drina. Po jednom z nich, po jezeru Komani, pojedeme zítra trajektem do Fierze.

Jedno z jezer kaskády na Drinu	Cesta do Komanu

Projíždíme už po cestě s pěknými výhledy na hory a přehradní nádrže, až se dostaneme do vesnice Koman, nad kterou ční obrovská betonová hráz dalšího jezera Drinské kaskády. Jedeme okouknout přístav, ke kterému se projíždí po úzké cestě zakončené tmavým tunelem horizontálně i vertikálně stočeným. Dole za vesnicí nacházíme kousek rovného plácku (asi místní fotbalové hřiště) a stanovujeme zde náš dnešní bivak. Vracíme se k hospůdce, kde místní policajti sledují zápas mistrovství Evropy ve fotbale a společně s nimi konzumujeme pár pivek Tirana. S nastávajícím šerem se přemisťujeme k bivaku, tam nás chvíli otravuje místní mládež, ale nechá se v pohodě odehnat. Vaříme večeři, dáváme sprchu pod malým jezem na místním potoce,a protože je jasná hvězdná obloha, stavíme pouze přístřešky z plachet. Asi v jednu v noci se zvedl šílený vítr a přišla námi nečekaná bouřka, jakou svět neviděl. Blesky šlehaly všude kolem a liják pasíroval své kapice i skrze celty. Horší však bylo, že místní hřiště nemělo tu požadovanou propustnost a začal po něm téct nový potok přímo v místě našich karimatek. Za námi se tyčila skála, z které se spustil vodopád, jenž večer spal asi někde na kopci. No prostě jsme hodinu a půl každý střežil své věci před protékající vodou, někdo ležel, někdo klečel, ale nikdo z nás nespal. Po hodině a půl bouřka skončila tak rychle jak začala a my jsme mohli dokončit náš první albánský nocleh.

Koman, jedna z místních občerstvoven	Koman, betonová hráz přehrady

Den čtvrtý, neděle 15.6.2008, Koman - Fierze ,trajekt 3 hodiny, Fierze - Kukes , 173 km

Ráno nás budí slunečná obloha a my při snídani hodnotíme škody. Není to tak zlé, trochu vlhké spacáky a karimatky, jen Dušan zapomněl večer vložit igelitky s čistým prádlem do kufrů a vše tedy musí ždímat. Posnídáme, zabalíme a dle rad získaných z cestopisů jedeme raději dříve k trajektu, aby nás nahoru pustili. Věřte, že motorky by pustili vždy. Nahoře jsou pouze mikrobusy pro pěší cestovatele a my tři. Ostatní čekají dole, dokud nesjedou auta z trajektu přijíždějícího z Fierze. Dlouhý čas čekání si krátíme pozorováním místního zmatku a úplně nás odrovnává vztah Albánců k odpadkům. To, že místní WC je zavedeno přímo do přehrady by se dalo ještě překousnout, ale každý kdo něco jí, nebo pije, odhodí obal do vody. My popíjíme pivo z plechovky, a když plechovku sešlápneme a odneseme alespoň k hospodě na jednu hromadu, místní na nás užasle hledí.
Konečně přijíždí trajekt, který se asi po půl hodině troubení a zmatků podaří vyprázdnit a my jako první najíždíme na příď lodi. Vlastní nalodění trvá asi také půl hodiny a loď se vydává na plavbu nádherným kaňonem do Fierze. Břehy jezera se stále mění, od mírných úrodných svahů s políčky a domečky po vysoké skalní stěny. Cestou Dušan vybaluje mokré věci a na motorkách suší. Slunce pálilo a tak voda z prádla rychle mizela. Z jednoho trička dokonce tak rychle, že ho slabý závan větru přehodil přes palubu. Kvůli triku loď nezastaví a tak třeba nějaký místní rybář bude mít bavlněný úlovek.
Po vylodění ve Fierze se prodíráme mezi auty a dodávkami, abychom nemuseli dýchat prach z rozbité cesty. Až do Bajram Curi jedeme po slušné asfaltce a těsně před městem zastavujeme na oběd pod památníkem hrdiny. Martin, aby zjistil skutečnou velikost bronzové sochy, vyšplhal na její podstavec a nesahal vojákovi ani do rozkroku.

Trajekt	Trajekt

Kaňon přehrady	Příjezd do Fierze

Věrná kopie	Bajram Curi u pomníku hrdiny

 Projíždíme městem a nemůžeme se zorientovat, směrovky žádné, dokonce v Albánii chybí i cedule s názvy měst a vesnic. Nezbývá tedy nic jiného, nežli se optat. Tady jsme zjistili další albánskou zvláštnost. Když už narazíte na Albánce, který umí číst, tak rozhodně vidí mapu poprvé v životě a pokud ne, rozhodně nedokáže na mapě ukázat kde je. Dalším problémem je, že každý Albánec vyslovuje jméno města jinak a nakonec vás každý s úsměvem pošle směrem, kterým jedete. Takhle se nám to ze začátku našeho pobytu zdálo. Časem jsme se naučili ptát několikrát za sebou a více lidí a vše si nechat několikrát potvrdit. Takže první dotaz jsme vznesli na řidiče náklaďáku, který odvážel hlínu z rozšiřované cesty. Chtěli jsme na Kukes a on nás poslal na Valbonu a ještě nám vysvětloval, že musíme vlevo, protože vpravo je Valbona. Cestou s nádherným údolím kolem průzračné řeky, jsme se ještě několikrát ptali dělníků na stavbě cesty a všichni používali tu osvědčenou metodu úsměvu a mávnutí ruky v našem směru. Jeli jsme tedy po prašné cestě a kolem se již zvedaly strmé skalní stěny, když se před námi objevil dřevěný srub. Poseděli jsme zde u piva Tirana, dozvěděli  se , že jsme ve Valboně a dál na Thet vede pouze pěší stezka přes sedlo, pod nejvyšší horou pohoří Prokletije Jezerces.
Díky nádherným výhledům celou cestou údolím říčky Valbonés, nás tato zajíždka vůbec nemrzela, ba naopak, můžeme výlet do Valbony každému doporučit. Cestou zpět nás zdržel zával cesty, jenž způsobili dělníci, kteří cestu rozšiřují, odbagrováním svahu. Po chvíli se podaří cestu buldozerem uvolnit a my můžeme pokračovat dál. Sjíždíme zpět do Bajram Curi a po několika upřesňujících dotazech opouštíme město po super nové výpadovce směr Kosovo a na jedné křižovatce je dokonce v protisměru směrovka na Kukes.

První dotaz na cestu a hned nás posílají špatně	Říčka Valbonés

Cestou na Valbonu	Valbona, poslední srub

Sesuv svahu při cestě z Valbony	Z Bajram Curi na Kukes

 Najíždíme na horskou cestu, která se vine po vrstevnici nádhernou přírodou. Cesta je v jakési rekonstrukci, všude jsou bagry, místy je zemina čerstvě rozhrnuta buldozerem a budují kolem jakési opěrné zídky. Právě místní tesaři šalující betonové lemy cesty byli pravděpodobně příčinou prvního našeho defektu. Potkalo to Martina a naštěstí ve vesnici Pac, kde jsme zastavili na občerstvující pivko. Místní se seběhli a pomohli s opravou, kolo nafoukal kompresor ze stojícího auta, montpáky byly z nedalekého náklaďáku a když se nalezl velký hřebík, hned nám místní sdělili, že je to po albánsky gvózda. Občerstvili jsme se a zase jsme místní ohromili sešlápnutím plechovky od piva a uklizením na jednu hromadu. Pokračujeme dále k jihu podél západní hranice Albánie. Cesta je stále plná krásných výhledů, za každým kopcem je jiná krajina. Pokud se zrovna na cestě nepracuje, je to pěkná zpevněná šotolina. Horší je to při průjezdech vesnicemi, to se povrch změní místy na bláto, to když tam teče místní kanalizace, nebo na cestu vyschlým korytem řeky s obrovskými kameny.

První defekt ve vesnici Pac	Albánská nádhera

Již téměř navečer sjíždíme z hor k jezeru Fierzés, které je dalším z přehrad kaskády vodních děl na řece Drina. Přejíždíme most a už nás vítá skládkou odpadků město Kukés. Nakoupíme v krámku pár plechovek na večer a vracíme se k přehradě, kde nacházíme na opuštěné cestě pod betonovými bunkry skryté místo na spaní. Následuje očistná koupel v jezeře, večeře a zasloužený spánek.

Nocleh u Kukes	Vjezd do města Kukes

Den pátý, pondělí 16.6.2008, Kukés - Ohridské jezero, 239 km

Ráno při snídani ještě dosušujeme vlhké věci z předchozí noci a po zabalení vyrážíme dále k jihu. Projedeme Kukés a po vrstevnici nádherného údolí řeky Drin míříme k Peshkopi. Cestou je stále co obdivovat, ale je potřeba také pečlivě sledovat cestu. O tom se přesvědčuje Dušan, kterého blátivá kolej posílá k zemi. Naštěstí veškerým škodám zabránily hliníkáče Big Husky, které v pohodě udržely celou váhu Varadera.

Pitná voda se neprodává, teče všude volně	Cestou do Peshkopi

Cestou do Peshkopi	Chvilka nepozornosti a je hajajá

O kousek dál na blátě nedobržďuje Franta za Martinem a svými kufry uráží na Martinově kufru plastový háček, na kterém vše visí. Závadu vyřeší kurta a jede se dál. V jedné z vesniček zastavujeme na pivko a dojíždějí nás dva němci na BMW a Tenerce. Jsou to první motorkáři, které v Albánii potkáváme. Společně se občerstvíme a pokračujeme v cestě. v Peshkopi nakupujeme na tržnici zeleninu a honem opouštíme přehřáté ulice, abychom si v sadě za městem udělali polední piknik.

Oprava kufru	Cestou do Peshkopi

Odpočinek v horské vesnici	Tirana, to je ionťák !

Z Peshkopi až do Shupenze je asfaltka, ale dál podél Makedonských hranic jedeme už zase po šotolině. Vystoupáme opět do hor a při klesání k Librazhdu se zastavujeme v hospůdce s mladou  hezkou šenkýřkou na odpolední pivko. V Librazhdu najíždíme na hlavní silnici vedoucí napříč Albánií z Tirany do Makedonie a míříme k Ohridskému jezeru. Před Perrenjas potkává další defekt Frantu. Naštěstí je to u truhlářské dílny, kde má místní řemeslník kompresor. V pneumatice je slabý drátek, který duši propíchal na několika místech. Martinovi došly záplaty a tak jde do kola duše rezervní a poškozená se musí nechat zítra spravit u vulkanizéra.

Bunkry v poli	Peshkopi, hlavní třída

Pěkná šenkýřka v horské hospůdce	Defekt č.2 u Perrenjas

 Přejíždíme kopec, kde jsou albánsko-makedonské hranice a před námi se otvírá pohled na Ohridské jezero. Sjedeme k němu a první cedule s honosným názvem Motel nás přivádí k hospodě na břehu zálivu jezera. Majitel nám nabízí nocleh ve svém plážovém baru na dva dny za 20€ a jídlo i pití a tak přijímáme. Máme totiž v plánu udělat okruh střední částí Albánie a zavazadla nechat jeden den zde u Ohridu. První věcí před ubytováním je koupel v jezeře. Musíme smýt pot a únavu, vždyť většinu dnešní cesty jsme strávili ve stupačkách. K večeři máme místní rybu a salát, nechybí ani pivko Tirana. Mezitím se nám v místě noclehu ubytovali také sladkovodní krabi, kteří dokonce Martinovi užrali kousek z pršutu, jenž si vezl z Černé hory. Provádíme tedy s čelovkami noční dekrabizaci a jdeme konečně spát.

Ohridské jezero	Ohridská večeře

Sladkovodní krab otravný	Snídaně před nocležištěm u Ohridu

Den šestý , úterý 17.6.2008, okruh a bloudění horami Valamare, 345 km

Ráno snídáme v altánu s výhledem na jezero a těšíme se na jízdu bez kufrů kaňonem Devoli do Maliqu a zpět k Ohridu. Takový byl plán, ale skutečnost jiná. Vyjíždíme směr Elbasan a kousek před Librazhdem zastavujeme u vulkanizera opravit duši a dokoupit záplaty. Vulkanizer asi shání zakázky tak, že rozhazuje kolem hřebíky, protože po pěti kilometrech má Franta opět prázdno a v zadní gumě řádného gvozda. Tentokráte nám s foukáním vypomohl řidič náklaďáku, který byl u hospody na svačince. Je to další zdržení, ale nedá se nic dělat.

U vulkanizera	Defekt č.3 za Librazhdem

 Dojíždíme do Elbasanu, kde jsou obrovské metalurgické závody a odbočujeme na Gramsh. Stále ještě jedeme po asfaltu, i když nevalné kvality. V Gramshi nakupujeme zeleninu a pití k obědu a protože jsme hned v obležení místních výrostků, odjíždíme za město, kde ve stínu násypky na obilí dáváme lehký oběd. Pokračujeme dál krásným údolím a za vesnicí Kadovjal děláme zásadní chybu. Následujeme totiž mikrobusy s nápisem Körce, aniž bychom si uvědomili, že vjíždíme do jiného údolí. Projíždíme vesnicí a pak už jen stoupáme vzhůru. Dole jsme potkali skupinu rakouských enduristů a jejich stopy nás vedou až do další a to poslední vesnice. Cesta se horší, teplota je na 37° C. Na Varaderu se začínají ozývat podivné rány a po zastavení Dušan s hrůzou zjišťuje, že povolilo gufero na zadním tlumiči a vytekl olej. Pomalu se přesouvá kousek dál, kde stojí Franta a nevěřícně kouká na vystřelené víčko vyrovnávací tlakové nádobky tlumiče. Tak a máme dvě motorky bez zadního tlumení. Nevíme přesně kde jsme, ale usuzujeme , že blíž k civilizaci to bude dopředu.

Gufero nevydrželo a je po tlumiči	Dva stroje bez tlumení v albánských horách

 Jedeme jak na houpacích koních dál vzhůru do hor. Nejhorší je, že na kamenité cestě se nedá na strojích bez tlumiče ani řádně akcelerovat, zadní kolo stále nadskakuje a hrabe. Na vrcholku hor si všimneme, že řeka na mapě je vpravo a my ji máme vlevo. Jsme tedy v jiném údolí, ale cesta je jakž takž slušná, tak asi někam vede. Pokračujeme po vršcích hor, stále mírně stoupáme a okolí začíná být porostlé bukovým mlázím. Také cesta, ač jsme ve stále větší výšce, začíná být blátivá. Konečně se před námi objevuje jakési stavení zakryté igelitem a za plotem jsou lidi. Podaří se nám přesvědčit asi patnáctiletého hocha, aby vyšel zpoza plotu a ukazujeme mu mapu. Mapa ani názvy měst mu nic neříkají, ale po chvíli nám ukáže na protější holý hřeben, kde vede cesta a říká jméno nějaké vesnice. Vyrážíme tedy udaným směrem. Bohužel v horských lesích se těžilo dříví a tak projíždíme hluboké blátivé koleje a spoustu slepých svážnic, než se nám asi po dvou hodinách daří vyjet na holý travnatý kopec. V blátě bez tlumičů jsme si užili skutečný záhul. Hlavně pro těžké Varadero to byl výkon nad "Hondí" možnosti. Na planině je první Martin, který je teď o mnoho rychlejší a debatuje do našeho příjezdu s Albáncem, který se tam objevil s pytlem a krumpáčem. Pěkně si popovídali, každý po svém, ale radu jsme z něj nedostali. Přejíždíme kopec a objevuje se náklaďák s rukou, který staví sloupy el. vedení. Montéři na mapě také nedokáží určit, kde jsme, ale radí nám, že po 30 km dojedeme dolů do vesnice.

Bloudíme v horách	Krásná příroda, ale nevíme kde jsme

Konečně zpět na mostě u Kadovjalu

Vydáváme se tedy konečně po správné cestě směrem dolů, opět obdivujeme krásnou krajinu, jen vlastní jízdy si moc bez funkčních tlumičů neužíváme. O půl sedmé odpoledne přijíždíme k mostu, kde jsme v poledne špatně odbočili a dojíždíme opět do vesničky Kadovjal. První hospoda a znavení a žízniví dáváme zasloužené pivo. Zkoušíme telefonovat domů, odkud nám kolega posílá kontakty na velvyslankyni a ještě pár lidí v Albánii, kteří by nám mohli pomoct. Čeká nás ještě téměř stokilometrový přesun k Ohridu k našim spacákům. Naštěstí je to z větší části po pěkném asfaltu, ale i tak k jezeru dojíždíme už po tmě v deset hodin. Ochotný majitel se o nás postará a pohostí nás skopovým a my se jdeme po koupeli v jezeře vyspat před dalším dnem, kdy nás čeká řešení nastalých problémů.

Den sedmý, středa 18.6.2008, Ohridské jezero - Tirana - Ulcinj (ČH), 277 km.

Ráno snídáme a čekáme na osmou hodinu, kdy budeme moci kontaktovat velvyslanectví v Tiraně. Dušanovi začíná být zle. Pravděpodobně přehřátí a únava z minulého dne. Snídaně jde ven a po chvíli jsou jeho útroby vyprázdněné ze všech stran. Voláme na české velvyslanectví a seznamujeme je s našimi problémy. Velice ochotně nám vychází vstříc pan Carda, pracovník ZU v Tiraně. Domlouváme se, že nám sežene adresy značkových servisů v Tiraně a pokud bychom nepořídili, připraví a zjistí pro nás odjezdy trajektu z Durresu do Terstu, abychom si naši cestu zkrátili. Nabalujeme motorky a vyjíždíme směr Tirana. Jízda na moto bez tlumičů kupodivu jde, po pěkném asfaltě se dá jet i 100km/h, jen je třeba sledovat všechny nerovnosti a včas přenést část váhy na nohy. Asi o půl jedné dorážíme do Tirany a podle telefonických informací od pana Cardy dojíždíme ke střežené čtvrti, kde se nachází zastupitelské úřady mnoha států. Jízda Tiranou byla úděsná, šílený smog, prach a teplo, ulice přecpané auty a nikdo se netrápí nějakými předpisy. Například na hlavním náměstí je obrovský kruhový objezd (my ho jeli asi šestkrát), kde ve čtyřech proudech krouží auta a z osmi okolních ulic se zapojují a zároveň odpojují další řeky vozidel. Je třeba stále se pohybovat a nebát se vjet do každé volné mezery.

Jedeme na Tiranu	Česká ambasáda v Tiraně

Před závorou do velvyslanecké čtvrti chvíli čekáme, než přijede správný policista, který nás smí doprovodit před českou ambasádu. Tam nás hned občerstvují vodou a věnuje se nám albánský pracovník, který nám předává mapku Tirany s vyznačenými motoservisy, s místem prodeje lístků na trajekt i s hotelem k možnému ubytování. Na ambasádě připravují jakousi recepci a tak děkujeme za pomoc a vydáváme se znovu do špinavých ulic velkoměsta. Nejdříve nalézáme motoservis, kde nám sdělují, že na BMW tlumič v Albánii neseženeme a na Hondu zjišťují termín dodání dílu. Ani po půl hodině telefonování však nevíme výsledek a tak se rozhodujeme jet domů trajektem. Dušanovi je stále špatně, nic v žaludku neudrží (ještě že má odklápěcí přilbu). Přišli jsme však na to, že malé množství studené Coca coly stav jeho žaludku hodně zlepšuje. Přesouváme se k obchodnímu centru, kde lze zakoupit lístky na trajekt, který odjíždí následující den. Bohužel trajekt je vyprodán a další jede až za čtyři dny v sobotu. Rozhodujeme se tedy pro pomalý návrat domů po vlastní ose. Opouštíme zaprášenou Tiranu a po pobřežní silnici dojíždíme do Shkoderu. Tady utrácíme poslední Leky za benzín a dárky a překračujeme hranice do Černé Hory. Na hranicích ještě platíme Albáncům jakýsi ekologický poplatek 2€, projdeme opět zapisovací anabází na obou stranách a už pokračujeme k černohorskému pobřeží. Kvůli nemocnému Dušanovi chceme strávit noc v nějakém privátě a tak využíváme nabídky majitele apartmánu v Ulcinji, který nás za 20€ pro tři ubytovává v dvoupokojovém a dvousociálkovém bytě s kuchyní. Dušan zaléhá do postele a Martin a Franta jdou na malou večeři a nějaké to pivko.

Den osmý, čtvrtek 19.6.2008, Ulcinj - Tuzla ( B a H), 574 km

Ráno vstáváme do dalšího teplého dne. Dušanův žaludek už je lepší, ale snídá raději pouze černý čaj a kousek hořké čokolády. Balíme a rozhodujeme se pro cestu údolím řeky Morači, abychom i při pomalejší jízdě na porouchaných strojích něco viděli. Projíždíme Podgoricu a míříme na sever na Bijelo Polje. Kaňon Morači není dlouhý, ale pohledy na tunely vysekané do skal, vysoké útesy a nazelenalou vodu řeky sevřené strmými skalami, jsou působivé.

Kaňon Morača (ČH)

Hranice se Srbskem projíždíme na přechodu Gostun opět poměrně rychle a bez problémů, dokonce po nás ani nechtějí poplatek zavedený v Černé Hoře od 15. června. Z Prijepolje do Užice jedeme po stejné trase jako před týdnem a stavujeme se na lehký oběd, kde Dušan zjišťuje, že Coca colová kúra zabrala a srbský guláš zůstává tam kde má být. Zato Martinovi se stále častěji spouští krev z nosu, je to asi také důsledek přehřátí a prachu, který vdechoval při jízdě v horách. Preventivně má tampon vaty v nose a na hranicích budí dojem, že si dává kokain. Z Užice pokračujeme po silnici kopírující bosensko-srbskou hranici a ve Zvorniku vstupujeme do Bosny a Hercegoviny. Na hranicích zpovídáme celníka jdoucího do služby o možnostech ubytování v Bosně a on nás posílá do Tuzly, kde jsou jezera a turistická střediska. Po chvilce hledání v okolí Tuzly se ubytováváme opět za 20€ v apartmánu u jezera Modračko. Po osvěžující sprše jdeme na telecí ražniči do nedaleké restaurace a testujeme i místní Tuzlanski pilsner. Pak už jen pohled na noční jezero a odpočinout si před dalším dnem houpavé jízdy.

Den devátý, pátek 20.6.2008, Tuzla - Balaton, 435 km

Ráno snídáme ještě albánský chleba a vlastní zásoby a pokračujeme v cestě k domovu. Na chorvatské hranice to není daleko a tak po pár hodinách stojíme na přechodu v Bosenskem Šamacu. Tady si nás bosenský celník vychutnal, když si v pase přečetl, že jedeme z Albánie. Všechny kufry prohrabal a každý pytlík otevřel. Jen Martin rezolutně odmítl rozdělávat přikurtovaný uražený kufr a tak pouze toto jediné zavazadlo bylo ušetřeno důsledné prohlídky. Chorvatsko projíždíme přes Dakovo, Našice, Viroviticu a do Maďarska vstupujeme v Barcsi. Je stále velké teplo a z opatrné jízdy jsme unaveni. Rozhodujeme se proto strávit noc u Balatonu. Po příjezdu do Keszthely najíždíme do prvního kempu a stavíme stan společně s cyklistou z Rožnova pod Radhoštěm, který již třetí den cestuje na kole za rodinou do Chorvatska k moři. Koupel v rybníkovém Balatonu raději nahrazujeme koupelí v kempovém bazénu a po vlastnoručně uvařené večeři jdeme testovat maďarské pivo Borsodi. Před krvežíznivými balatonskými komáry nás v noci naštěstí uchránily stany, jinak bychom se asi ráno ani do kalhot nenasoukali.

Bivak u Balatonu v Keszthely

Den desátý, sobota 21.6.2008, Balaton - Kunčice, 448 km

Ráno platíme již standartních 20€, loučíme se s cyklistou a každý míříme na jinou světovou stranu. My cestou k severu projíždíme kolem majestátního hradu v Sümegu a poté již po velmi slušných rovných maďarských silnicích, kde se i bez zadního tlumiče dá trochu jet, dojíždíme do slovenské Rajky a dál po dálnici až do Brna. V jednu hodinu obědváme v Lipůvce a po čtvrté dorážíme domů. Poslední cílová fotka je u Franty na dvorku, v místě startu naší expedice a večer už se dělíme o zážitky v Naší Kampeličce u Bernarda.

Šťastně doma, po 4000 km

Mapy projetých tras

První den

Druhý den

3. - 6. den

Jsme rádi, že jsme i s porouchanými stroji absolvovali bez újmy téměř 2000 km dlouhou zpáteční cestu. Máme na albánskou přírodu nádherné vzpomínky a protože je vidět, že nedotknutelnost albánských hor končí,(staví a opravují se cesty a brzy vypukne turistický boom), jsme rozhodnuti dokončit poznávací jízdu Albánií již příští rok, abychom ji ještě zastihli v té divoké podobě. 

Více fotografií zde ve fotogalerii

dn