Ášek, Franta, Vlastik, Miloš, Venda, Dušan a Ivoš.

Ostatním většinou nevyhovoval termín anebo je skolila nečekaná choroba. Při hledání spoje v jízdním řádu, nám nezbylo nic jiného nežli opět obdivovat dokonalost a  smysl pro legraci, kteréžto vlastnosti mají úředníci Českých drah, tvořící vždy nový a dokonalejší jízdní řád. Oproti jiným rokům jsme totiž mohli vyrazit z Letohradu už o hodinu dříve, již o půl šesté, abychom tu hodinu získali opět zpět na nádraží v Teplicích nad Metují a do skal dorazili ve stejný čas jako jiné roky. Jako jediné plus této změny je fakt, že lze k příjezdu na nádraží do Letohradu využít dělnický autobus v pět hodin ráno od nás z Kunčic. Cesta vytopeným rychlíkem stavícím i ve všech vesnických zastávkách rychle ubíhala, většina z nás ještě využila čas k doplnění spánkového deficitu. Na nádraží v Teplicích opravdu není vůbec nic a tak jsme pěšky vyrazili 2km do města doplnit ještě pár zásob. Po prohlídce Teplického náměstí a návštěvě místního supermarketu nastupujeme na zastávce Teplice město  do místní lokálky a dokončujeme naši jízdu vláčkem přesunem o jednu zastávku do Teplického skalního města. První co nám padne do oka je hotel Orlík. Jestlipak je tam ještě ten ochotný pan majitel, co nám vždy vyšel vstříc? Hrneme se po schodech dovnitř, i když cedule na dveřích hlásí otevřeno až od 12 hodin. V hospodě se uklízí a majitel se změnil a s ním i jídelníček a otvírací doba. Podařilo se nám však na nový personál zapůsobit a dostává se nám před náročnou cestou posilnění formou dršťkové polévky a dvou piveček.

 Po doplnění energie jdou batohy opět na záda a my vyrážíme do Teplických skal. Jdeme Vlčí roklí a pohledy na zasněžené skály a vršky stromů nás ladí do té správné lednové ádrovské pohody. Asi sto metrů za křížením modré a žluté konečně natrefujeme po letech odbočku k zamrzlým vodopádům ve Vlčí rokli. Batohy jdou na zem a my nalehko přicházíme do ledového království. Ledopád je pískovcem obarven a tak oko potěší ledové varhany probarvené v tónech od bílé přes žlutou až do tmavě hnědé.

Stoupání k vodopádu ve Vlčí rokli	Ledová krása

Po odpočinku, fotodokumentaci a pokochání se divy přírody opět sestupujeme na cestu vedoucí Vlčí roklí a zasněženým lesem postupujeme k jezírku mezi Teplickými a Adršpašskými skalami. Údolí se začíná otevírat, porost se mění v břízky a keře a cesta už vede pouze po dřevěných roštech. To je neklamné znamení blížící se vody. Míjíme odložené pramice a vstupujeme na led zamrzlé říčky Metuje, která se vine po dně vypuštěného umělého jezírka.

Blížíme se k jezírku

Kráčíme po Metuji na dně jezírka	Skupinovka u přístaviště

U výstupu z lodí přelézáme skalní blok, proplétáme se mezi účastníky polského hlučného zájezdu a sestupujeme k altánu u pokladny pro jízdy na jezírku a to už v adršpašském skalním městě. Následuje opět chvilka odpočinku, nezbytná kořalička a někdo dokonce dodává tělu energii před náročným výstupem malou svačinkou. Po morální přípravě nastupujeme na strmé stoupání směr Baronova vyhlídka. Sněhu sice není mnoho, ale po promrzlé zemi boty přeci jen trochu kloužou. S úspěchem zdoláváme pár kritických míst stoupání a v tom nejhorším průlezu mezi dvěma skalkami Ášek jako prvolezec uvazuje dokonce pomocné lanko. (dal ho sice na malou hliníkovou karabinku, která se roztáhla jak gymnastka na kladině, ale aspoň morální podporu lano poskytlo). Propocení a zmoženi náročným výstupem se rehabilitujeme nádherným pohledem na celý Ádr z plošiny na Baronovce. Následuje opět nezbytná vrcholová kapička a tradiční skupinová fotka s monumenty pískovcových skal za zády.

Strmý výstup k Baronově vyhlídce	Jedna z extrémních částí výstupu

Panorama z Baronovky	Sedm statečných

 Máme výborný čas, je jedna hodina a tak je jasné, že dřevo nebudeme muset pod převisem shánět za šera. Vyrážíme po hřebenu  směr hrad a Řeřichová rokle. Musíme ocenit, že letos už někdo zhotovil nový přechod přes malou roklinku, kde doposud byly pouze dvě oslizlé nahnilé klády a byl to takový další malý "morál" při cestě na pláně nad Ádrem. Putujeme po pláních a mezi smrčky s bílými čepicemi si připadáme jak v pohádce o Mrazíkovi. Na rozcestí odbočíme do Řeřichové rokle, kde se po pár stech metrech klesání obracíme opět vzhůru mezi skály stezkou jdoucí Modrou roklí. Jen zahlédneme jasný orientační bod - vystrčenou holou kamennou zadnici, je jasné, že jdeme správně a zbývá nám už jen překročit dvě malé rokle a skalním průchodem se dostáváme pod převis v Himalájích, který bude naším dnešním nocovištěm. Příroda k nám byla milostivá a přímo u převisu je na zemi velká souš, která nám zabezpečí dostatek tepla a světla pro večerní posezení. Pomocí pilek a sekery je po chvíli pod skalou velká hromada otopu.

Výstup z Modré rokle do Himaláje	V chumelení připravujeme dřevo

Teď přichází ta pohodová doba, která patří k dalšímu oblažení duše na tomto tradičním zimním bivakování. Plameny ohně ohřívají skalní stěnu, a i když se nám dostává z domu SMS zpráv o prudce klesající teplotě, pod převisem je jako v pokojíčku. Nastává čas besedování u ohně, konzumace doma připravených kulinářských specialit, které mnozí z nás na svých bedrech vynesli až sem do skal, samosebou je tu i zlatavý mok v plechovkách a začínají kolovat životabudiče různých značek s různým obsahem alkoholu. Nad ohněm se objevují klobásky, buřtíky i kousky vepřových panenek napíchnutých na prutech a ve žhavém popelu se pečou již zmíněné specialitky zabalené v řádné vrstvě alobalu. Asi po hodině se ze stříbřitých balíčků začínají linout rozmanité vůně a nadchází čas koštování. Po rozbalení improvizovaných pekáčků nás všechny omamuje vůní jehněčí špíz, živáňská pečeně a vepřové plátky s několika druhy koření. Opravdu to byla nevšední hostina. Teď ještě trocha rozprávění a kolem půlnoci každý z nás zajede do spacáku přečkat mrazivou zimní noc.

Životadárný oheň	Živáňská

 Ráno postupně opouštíme vyhřáté pelíšky a za vycházejícího slunce, jehož zlatavé paprsky prorážejí mezi sněhem obalenými větvemi smrků se začíná vařit čaj, káva a k snídani je zapotřebí sníst všechny zbytky jídla. Voda se sice musí do ešusu vysypat z rozříznutých petek ve formě ledu, ale tipujeme, že zde ve skalách není ani deset stupínků pod nulou. O to více nás překvapují starostlivé telefonáty z domova, jak jsme přežili ten krutý mráz, o kterém praví i TV Nova v úvodním videu.

Áškův bivak	Slunce se dere mezi stromy po skalou

Vaření snídaně	Ranní balení

Po úklidu a zabalení našich věcí se dělíme na dvě skupiny a chystáme se k sestupu do skalního města. Část se vrací stejnou cestou přes Modrou rokli a část nás sestupuje horší, ale o to romantičtější stezkou vedoucí Jelení roklí. V Řeřichovce se opět spojujeme a společně vcházíme na adršpašský skalní okruh. S klesající výškou klesá i teplota, už i na dýchání je znát mráz jako v Rusku. Modrá azurová obloha jako u Jadranu a pohledy na sluncem osvícené skalní útvary však předčí vše. Milenci, Cukrovar, Starosta se Starostovou i všechny ostatní pískovcové výtvory přírody nás v mrazivém slunečném lednovém ránu opravdu hladí po duši. Okruh skalami zakončujeme úzkou průrvou zvanou Myší díra a opouštíme skalní město.

Sestup Jelení roklí	U skalní kaple

Starosta a starostová	Království od Ozvěny

 

Pomalu se přesunujeme na adršpašské nádraží, odkud nás motoráček převeze k obědu do hotelu Orlík v Teplických skalách. Přichází k nám informace, že další parta turistů z Kunčic jede obhlídnout krásu zimních pískovcových skal. Jsou to Láďa s Maru, Pavel, Jarča a dokonce i Pepa, který se rozhodl vyzkoušet, co vydrží jeho na podzim zlomená noha. Jejich auto vidíme na parkovišti, ale výprava již putuje někde Teplickým skalním městem. Venda s Vlastikem se rozhodli vylézt ještě na skalní hrad Střmeň a my ostatní jdeme působit na nový personál Orlíku, aby nás vpustil ke stolům hodinu před otvírací dobou.

Odjezd	Že by přeci jen trochu mrzlo?

Na Střmeni

Po chvíli se nám to daří a tak následuje posilňující česnečka a výběr steaků z místního jídelníčku. Mezitím přichází i druhá výprava a musíme sklonit poklonu Pepovi, který se se svou pochroumanou nohou dobelhal k vodopádům Vlčí rokle a zpět. Původní myšlenka odjezdu až o půl čtvrté se s našimi naplněnými břichy mění již na půl třetí. Představa, že ještě hodinu budeme konzumovat, nás úplně vyděsila a rychle se přesunujeme na železniční zastávku. Číšník není na takový frmol zvyklý, a tak Dušan platí za celý stůl včetně našich kamarádů, kteří ještě zůstali.Hrkáme se nacpaným motorákem o pouze jedné jednotce, takže stojíme s batohy v chodbičce. Trochu se nám zase chtěli připomenout tvůrci jízdního řádu se svým důvtipem a tak jedeme nacpaným vagonkem do Václavic, kde můžeme na velkonádraží bez jakéhokoliv zázemí počkat půl hodinky na přípoj. Ještě s námi pošprýmoval výpravčí, že prý vlak z Náchoda je rozbitý a tak prý ať mu jedeme naproti. Jen jsme se nacpali do vlaku, už běží průvodčí, že se podařilo v Náchodě soupravu uvést do pohybu a že můžem zase v klidu vystoupit. Opravdu se za chvilku v mlžném oparu  objevuje náš další vlak a my můžeme pokračovat k domovu už jenom s přestupem v Týništi nad Orlicí. Krásný zimní čundr zakončujeme ovlažením hrdel v Naší Kampeličce a už tam střádáme plány na další výlet.