Kralický Sněžník v dubnu 2009

Letošní zimu Kralický Sněžník stále kunčickým turistům odolával. Až na první jarní den svolal Pepa výpravu, která by naši nejbližší tisícovku pro letošní zimu dobyla. Předpověď počasí vůbec nekorespondovala se začátkem jara, ale i přes velmi nepříznivé podmínky tříčlenná výprava ve složení : Pepa, Ivan a Ivoš, v pátek 20.3.2009 vyrazila odpoledne od chaty Návrší k vrcholovému výstupu. Čerstvý sníh a extrémní počasí jejich kroky zastavilo na Stříbrnickém sedle, kde zabivakovali a druhý den s konstatováním, že hora tentokrát vyhrála, se vrátili zpět do nížiny.

Náročný výstup v hlubokém čerstvém sněhu večer před prvním jarním dnem

No, a abychom dali přírodě odvetu a nenechali na sobě dlouho hanbu z porážky, hned po čtrnácti dnech svolává Pepa další partu, která to tomu Kraličáku natře. Podle předpovědi je nahoře sice III. stupeň lavinového nebezpečí a asi 2,5 metru sněhu, ale vysoké teploty celého prvodubnového týdne dávají naději na vyřešení všech překážek.
V pátek 3. dubna 2009 se odpoledne objevujeme u chaty Návrší ve složení:

• Pepa
• Ivan
• Dušan
• A Jana s Bohoušem, kteří dorážejí asi o hodinku později.

Návrší má zavřeno a tak není důvod ke zdržení. Obouváme návleky a po lesní cestě s 1,5 metrovou vrstvou sněhu začínáme mírně stoupat vzhůru. I když je na cestě ujeta stopa od skútru, propadáme se do zvlhlého firnu tu druhý, tu desátý krok a i hloubka propadu je výrazně proměnlivá. Po dlouhodobé studii stopy se nám daří nalézt hrana, která přeci jen drží nejlépe. Jakmile se rozevře lesní příkrov, začne nám záda ohřívat odpolední slunce. Střídáme se v prošlapávání stopy a přesně po hodině výstupu zastavujeme u mostku přes Stříbrnický potok. Rezavé zábradlí jen zlehka vystupuje nad sněhobílou pokrývku a podle odhadu máme za sebou první kilometr cesty. Je 15.20 a ten rychlostní průměr jasně říká, že u slůněte nebudeme dříve jak o půl deváté. Nevadí, vždyť vidět je až do devíti a trochu nás utěšuje naděje, že s přibývající výškou začne tuhnout i povrch sněhu a chůze bude o mnoho rychlejší.

 Po sluncem nasvíceném traverzu docházíme k odbočce na Adelin pramen a po další ostré vracečce vstupujeme do oblasti se suchými pahýly stromů. Stále nás trochu trápí nepravidelné propadání pod povrch sněžné cesty a odpolední slunce z nás vysává stále doplňovanou vodu. Před další serpentýnou Dušan zkouší přímý výstup do svahu po starých stopách a kupodivu v čerstvém sněhu je o mnoho rychlejší než Ivan s Pepou jdoucí po cestě.

Stále je teplo

Nad Adeliným pramenem	Stále vzhůru vstříc zapadajícímu slunci

Když se dostáváme na poslední hranu svahu, odkud je ještě vidět do údolí, zahlédneme u mostku přes Stříbrnický potok dvě postavy. Jsou to Bohouš s Janou. Máme sice hodinu náskok, ale i z dálky vidíme, že Bohouš jede na běžkách s batohem a Jana se svou lehoučkou váhou má také daleko větší rychlost pochodu, než my. Přicházíme ke Stříbrnickému sedlu a následuje nezbytné focení ve vytáté dvoumetrové jámě okolo informační cedule. Jsme v půlce cesty a vcházíme do nízkého smrkového porostu sedla, kde před čtrnácti dny skončila svou pouť kunčická výprava č. 1. Ještě před výstupem z lesa za sebou zaslechneme hlasy a zbytek dnešní výpravy je u nás. Kapička na přivítanou a pokračujeme ve výstupu v pěti. Bohouš na běžkách rekognoskuje terén a u odbočky na chatu Franciska ve 1220 m.n.m. se opět spojujeme.

Na Stříbrnickém sedle	Už jsme komplet

Lavička z info cedule	1320 m.n.m. a dva metry pod sněhem

Šerpové v poslední části cesty

Slunce už pomalu zapadá a tak těsně nad hranou lesa dokumentují fotoaparáty tu krásnou hru barev, kterou dokáže přinést pouze záře pozdních odpoledních paprsků, těsně před tím, nežli se oranžové sluníčko schová za nejbližší kopec. Bohouš nechce trávit noc na sněhu a tak se ještě za zbytku světla vrací odvážným sjezdem na parkoviště, aby rozbil bivak v autě. Loučíme se s pozdravem ráno nashle a držíme mu palce při jeho krkolomné cestě v šeru na běžkách.

Západ se stromy	Bombastický západ slunce

 My čtyři ještě za zbytečku denního světla, vstupujeme na podlahu přízemí bývalé chaty "U pramene Moravy"(před druhou světovou válkou Lichtensteinovy chaty), která zde stála od roku 1912 do roku 1971, kdy po vzorné péči majitele RaJ Vysoké Mýto torzo chaty vyhořelo a bylo zdemolováno. Po chvilce vydýchání a kochání se okolní krajinou po západu slunce, nezbývá nic jiného, než zahrábnout ve sněhu každý svůj bivak a po lehké večeři se zasunout do spacáku již jen k lehkému plkání při trošce doneseného alkoholu a pozorování jasné hvězdné oblohy. Po jedenácté je dopito a tak dobrou noc. V noci táhl z údolí od Dolní Moravy velmi teplý vzduch a nabíral vlhkost ze sněhové pokrývky. Na tom není nic zvláštního, kdyby se ta vlhkost, potvora jedna, neusazovala za hřebenem na našich žďárácích, větrajících se botách a batozích. Prostě, to co ještě mokré nebylo, tak se mokrým stalo. Ještě že po páté hodině ranní se na východě začalo červenat a slunce nastupovalo další denní pouť. Fotografové nečekali a začali vše řádně dokumentovat. Fakt je, že někteří pouze ze spacáku, aby si zbytečně nevyvětrali nashromážděné celonoční teplíčko.

Příprava bivaku	Fotodokumentace svítání

Bivak ráno	Slunce a slůně

 

Pozorovatelna z bivaku u bývalé chaty	Pro porovnání: Stejné místo v prosinci 2006

Během hodiny již bylo sluníčko nad horizontem a začínalo hřát. Pohled na sluncem nasvícené slůně bude jistě patřit k mnoha prožitým nevšedním zážitkům. Z batohu se vykulila dokonce láhev Bohemky a tak první částí ranního snídaňového menu na Kraličáku bylo šampáňo z plecháčku. Byla to vzorná oslava krásného zážitku, který nám připravilo dubnové svítání pod vrcholkem. Tak honem uvařit polívku, čaj, zabalit, trochu oschnout na slunci a hrrrr na téměř povinnou fotodokumentaci výpravy se slůnětem

Tváří v tvář	Skupinovka samospouští bez sloní hlavičky

(Něco málo o původu slona : Tato historie se vztahuje k působení dr. Oskara Gutwinského na chatě od roku 1922. Tehdy se tu scházela skupina mladých umělců a literátů, Kurt Halleger ze Šumperka a pokroková pražská skupina Pražská secese, kteří se pokoušeli na kulturním poli sblížit Čechy a Němce. Při svých setkáních si oblíbili melodickou píseň "V ještědském údolí kvete šeřík". Podle ní si dali název JESCHER a jejich symbolem byl šeřík. Později se jim nelíbilo, že jejich symbol není spjat s místem, kde se scházejí. Všimli si, že když kýchá slon, zní to "ješ". A tak sice jméno ponechali, odvodili je však od kýchání slona, kterého tak přijali za svůj symbol. V roce 1932 vzpomenuli umělci 10. výročí vzniku této skupiny. Poblíž chaty postavili svůj symbol - sochu SLONA, který zde dodnes stojí a stále vesele hledí do krajiny.)