Hévíz a Balaton
Zajímavá pozvánka do Hévízu na stránkách kunčické motoparty mne nenechávala klidným od chvíle, kdy ji tam Dušan umístil. I když plánujeme na některý sychravý listopadový víkend ještě jeden pobyt někde v maďarských termálech, nakonec zvítězila chuť podívat se za našimi motorkáři. V Hévízu je největší termální jezero v Evropě o rozloze téměř 5 hektarů (druhé největší na světě), ze kterého denně vytéká 60 - 90 milionů litrů léčivé vody (jednotlivé údaje se liší). Tentokráte krom informace na fóru motorkářů žádná jiná příprava (v Kampeličce) nebyla, takže jsem ve čtvrtek objednal privát přímo v Hévízu s cenou hluboko pod ceníkovou a ještě slíbil Vlastíkovi, že v případě špatného počasí vezmu Růžu do auta a mohlo se jet. Plánovaný odjezd v pátek ve 14.00 se tentokrát mojí zásluhou zpozdil o 15 minut (jinak se vždy čeká na ženy) a v příjemné společnosti mé ženy, Růži, Zdenky a Jirky zvaného Georges jsme vyrazili za našimi motorkáři. Do Hévízu jsme přijeli po deváté večer a nastal nelehký úkol nalézt kemp Panorama, to abychom odevzdali Růžu Vlastíkovi. Tma, na pumpě (mimochodem od kempu vzdálené asi 3 km) nic nevěděli, ukazatel žádný, jméno vesnice sousedící s kempem znělo jako by na nás mluvil číňan. Nakonec vysvětlil cestu pan domácí a tak za dalších 10 minut jsme již parkovali v kempu před apartmánem, kde byli kamarádi ubytováni. Krásné prostředí, klid, přes údolí pohled na večerní Hévíz. Jelikož jsme měli značně vyprahlo a v autě nic k pití nebylo, pokusili jsme se ještě večer v jedenáct hodin navštívit dvě otevřené restaurace, ale jedenáctá je zřejmě policejní hodina, neboť nám již nikde nic nenalili. Nakonec nás zachránila bytná petkou velice dobrého vína, u kterého další dvě hodiny utekly velice rychle.
Sobota ráno - na osmou objednaná snídaně. Řekl jsem si o nějakou maďarskou specialitu, takže jsme dostali smažená vajíčka s klobásou, zelenina, marmeláda, máslo, rohlíků že se to nedalo sníst. Posilněni jsme vyrazili do termálek. Už cestou nám bylo divné, že nikdo neumí plavat a všichni si nesou kruh na plavání. Dušan to už popsal ve svém cestopise - nejlepší způsob relaxace zde je naložit se do vody termálního koupaliště s kruhem kolem prsou a tři hodinky ve vodě s nedostupným dnem klidně rozjímat. Bohužel kruhy jsme neměli, ale podařilo se obsadit volná lehátka na břehu, takže chvíle plavání střídaly chvíle ležení. Zajímavá byla fotogalerie z historie lázní ve spojovací chodbě. Nejstarší obrázky ze začátku devatenáctého století již ukazovali na čilý provoz lázní, i když počátky využívání účinků termální vody zde se datují od středověku. Cestou z termálek v příjemném prostředí obnovené rotundy správně natočená plzeň za 500,00 (forintů). No nedejte si. Odpoledne následoval společný oběd s motorkáři a koupání v Balatonu. Ke koupání vlastně nakonec nedošlo. Barva vody nedávala jistotu očisty a tak nakonec pouze Zdenka plně využila tuto zastávku a obtěžkala se několika kilogramy různobarevných kamínků, které dnes po večerech doma přebírá a určuje jim další poslání. Surfování nestojí za řeč, protože svěží vítr se zvedl teprve v okamžiku našeho odjezdu. Jinak jsme prožili nádherný sobotní večer procházkou po hlavním bulváru Hévízu, prohlídkou tržnice a večeří s živou hudbou. Bydleli jsme přímo v centru Hévízu v souběžné ulici s touto hlavní třídou a asi 400 m od termálek. Holky si daly před večeří nějaký exotický nápoj Moito. Polovina sklenice je ledová tříšť, třetina ovoce a zbytek možná trochu alkoholové vody. Prý je to dobré. Návštěva posledního otevřeného krámku kolem desáté večer, kde jsme utratili zbytek forintů za klobásy, salámy a víno. Značně unaveni jsme po příchodu domů, či vlastně na privát, ulehli a jak říká moje žena, jedna noha je ještě na zemi a už chrápu.
Nedělní snídaně obložená mísa, salám, klobása, zelenina, sýry, opět nůše rohlíků. Paní domácí za to patří opravdový dík. Navštívili jsme místní novodobý kostel. Krásná dřevěná klenba a bohatě vybavené varhany. Jenom škoda, že varhaník znal snad jenom dva rejstříky, zato jeho práce nohou na pedálech byla perfektní. Říkám to proto, protože někteří varhaníci hrají tak, že jako by tam ty pedály snad ani neměli. Po mši odjezd tentokrát směr Vídeň. Už v sobotu bylo rozhodnuto, že posádku zavezu na oběd dát si nějakou rybí specialitu v Rybářské baště ve Strachotíně u Novomlýnských nádrží a potom se zastavíme v Pavlově nakoupit domů něco k pití. Vídeň nás překvapila novým obchvatem (už jsem tam dlouho nebyl), který je sice bez většího provozu, ale najede se o mnoho kilometrů navíc. Pozdní oběd zvedl všem náladu a tak jsme vyrazili plni optimismu do Pavlova. Vinný sklípek objevený loni v březnu nezklamal. Tři hodiny jsem sledoval, jak moje posádka spolu s panem domácím čile popíjí Ryzlink Vlašský a nějaké červené víno (mimochodem včera jsem ho konečně ochutnal a je vynikajících kvalit). Poslední doušky se pily po deckách, protože zbytky se přece nenechávají. Naštěstí se mi podařilo přesvědčit domácího, že dalšího džbánku již opravdu není třeba a spokojeně jsme mohli vyrazit na poslední a to tedy opravdu nejveselejší úsek cesty. Dopadlo to dobře, a tak pouze s mírným zpožděním oproti jiným nedělím jsme se již dělili o naše zážitky z této cesty s našimi přáteli v Kampeličce.
Autor: PK |