Delta Dunaje Rumunsko 2006
Fotogalerie: 
Naše cesta začala na Letohradském nádraží 1.10.2006 v 17hodin. Před námi bylo 3500 km po nám neznámých železničních uzlech. To, že nás čeká 40 hodin cesty jsme věděli, ale co na nich zažijeme ne. Cesta vlakem od začátku probíhala celkem příjemně, byli jsme natěšení, a plni očekávání z toho co za 14 dní v divoké přírodě společně prožijeme. Někdo po zpočátku nudné cestě luštil křížovky,někdo spal a všichni občas ochutnávali české pivko nebo řízky. V našem kupé, které se postupně stávalo smetištěm, jsme cestovali s dalšími dvěma Čechy. Byli to dva dobrodruzi, kteří jezdí po celé Evropě a navštěvují železniční depa a provozy. Co nás zpočátku nejvíc překvapilo bylo velmi pomalé tempo vlaku. Ukázalo se, že chyba je asi na České straně, protože vlak po Maďarsku i Rumunsku docela frčí, což nás hlavně u Rumunů dost překvapilo.
Spolucestující byli existence všeho druhu. Jelo hodně občanů jedoucích až na konečnou, což jsme usoudili z jejich barvy pleti. Tyto hordy překupníků se vším, mají obrovnané kupé velkými taškami námi neznámým proviantem. Zřejmě ale plné všeho, co se dá výhodně prodat…prostě takoví normální živnostníci. Při blížícím se konci cesty, jsme začali být netrpělivý, co nás na konečné čeká. Hlavní nádraží v Bukurešti vypadalo nad poměry moderně, ovšem působilo dojmem zábavného tržiště. Po nádraží pobíhalo plno drážních policistů a trosek bez domova. Proběhla i celkem důkladná kontrola jízdenek a dokladů, vše ale bylo v přátelské atmosféře. Po výměně valut na místní měnu Lea, jsme z nádraží Bukurešť Nord vyrazili legendárním vozem Dacia kombi směr nádraží Bukurešť Obor. Odtud jsme měli přímý spoj do Tulči. Šesti hodinové noční čekání v nádražní hale bylo celkem iritující, ale nakonec jsme celkem unavení z cesty opustili Hlavni město. Do Tulči jsme dorazili někdy kolem poledne. Bylo opravdu krásně, slunce pařilo a tak nálada šla rapidně nahoru! Dolek s Ádou šli na průzkum, protože bylo třeba nakoupit věci jako:chleba, spousta pitný vody, pořádná mapa, destilát Hanul ars-laickým překladem Hořící Chalupa (dezinfekce chránící nás proti řídké záležitosti s hustým běháním) a další důležitosti.Pak už se jen nafoukli čluny typu Pálava a mohlo se vyrazit. Zpočátku po vyplutí to vypadalo dost komicky. Situace:čtyři figury pochybné národnosti pádlují jak o život (nebo aspoň tak,jak nám to náš vodácký um dovoloval) pryč z města, na přeložených nafukovacích člunech. Celkem to jelo a tak jsme brzy opustili Tulču i hlavní průmyslový kanál Dunaje, kde sice pluly ty velké lodě, kterým jsme pracovně říkali “paneláky“. To mohlo být taky dobrý, ale my jsme chtěli jet dál od lidí, blíž k přírodě.
Po třech kilometrech jsme poprvé přistáli u břehu, k poradě kde budeme první noc spát. Rozhodlo se že pojedeme „co se dá“ a na vhodném místě zakempíme. Zvolili jsme pěknou písečnou plážku, za níž bylo v lese dost prostoru pro dva stany i naše lodě. Ryb chtiví Áda nahodil prut a ani ne za pět minut tahal z vody celkem pěkného bolena, a chvíli poté malého sumce. Konečně pořádné jídlo!!! Pro sportovního rybáře by to byla výzva, leč začalo se smrákat a tak jsme vybudovali tábor, rozdělali oheň a ukuchtili si něco k jídlu. Sumec s bolenem byly jako chuťovka nakonec. Otravný hmyz už měl asi po sezoně, a tak nám první večer na deltě nemohlo nic zkazit. Teda vlastně kromě řvoucích motorů rybářských lodí, vracejících se do Tulči s úlovkem. Na druhý den ráno byla obloha jako vymetená, slunce příjemně hřálo a tak jsme posnídali a vyrazili dál. První rána pod pás naší představy o divoké přírodě byl parník plný turistů, který nás míjel. Navzájem jsme si zamávali, vyfotili se a jelo se dál. Po tomto zážitku jsme se snažili co nejdříve dostat do vedlejších malých kanálů. Jak se ukázalo, nebyl to velký problém, i když bylo poměrně málo vody. V těchto „uličkách“ se nám rozprostřela ta pravá Delta, velké množství rákosí a ostatní bujná vegetace se prolínala s malými, velkými až obrovskými jezery. Z živočišné říše nás uchvátilo obrovské množství vodního ptactva, které jsme ovšem nedokázali pojmenovat. Další kapitolou bylo nevídaně velké množství různých druhů a velikostí žab. Při pohledu na tyto stvoření nás napadlo, že by jsme mohli po cestě tuto kulinářskou pochoutku také ulovit a připravit k požití. Po celodenní plavbě jsme již byli poměrně utahaní a rozhodnuti zakotvit a přespat. Vybrali jsme si odlehlé a klidné místo na vyvýšeném břehu, kde jsme se rozhodli strávit noc. Povečeřeli jsme těstoviny s „masovou“ konzervou Hamé a hurá na ryby. Úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Pěkná štika a okoun byli hutnou odměnou za naše celodenní úsilí. Další den jsme si naplánovali trochu kratší cestu, po které jsme si chtěli dosyta užít krás tohoto konce světa. K tomuto plánu nám od začátku dokonale přálo počasí. Na začátek října bylo pohádkových 25-30 stupňů. K večeru jsme zakotvili u místa, které je k lovu čehosi vodního jako stvořené. Opět lov a krásný sumec byl na světě. Poté opět ožila myšlenka okusit žabí stehýnka. Slovo dalo slovo a úspěšný lovec Dolek už stál na břehu se dvěma kusy velkých žab. Po stažení jejich tělíček jsme je nasolili a každý si mohl ochutnat, co uznal za vhodné. Čekali jsme opravdový chuťový zážitek, který se ovšem příliš nedostavil. Zazněla také věta „no kdyby byl hlad, daly by se“. Ráno opět nalodění a cesta do prvního obydleného místa po cestě. Mila 23 byla od nás vzdálena asi 10 km, ale chtěli jsme ten den proti silnému větru dopádlovat a ještě si vesnici projít. Jak jsme řekli, stalo se, vesnice, jak 100let zpátky, byla tu. Své kouzlo pro nás neměla hlavní cesta podél řeky, kde byl obchod a pár rybářů, kteří přijeli drancovat Deltu, ale až boční uličky a chalupy v nich. Rákosové ploty a střechy, všude pobíhající děti a psi a zdevastovaný místní hřbitov. Po prohlídce jsme nakoupily výborné chlazené pivo Ursus a bylo nám nejlépe na světě. Po degustaci místního moku jsme udělali nákup, hlavně velké množství vody a chleba, ale jelikož už se smrákalo jelo se. Nocleh jsme našli až za skoro úplné tmy a v místech, kde před nedávnem bylo snad oraniště. Ráno jsme byli vyvedeni z omylu, ta zem nebyla zorána nýbrž rozryta od stáda prasat, které se k nám kvapem blížilo. Byli jsme moudřejší a ustoupili na naše lodě. Při plavbě jsme potkali stáda divokých koní na pastvě. Během odpoledne jsme dojeli do druhého obydleného místa Delty, které se nachází na hlavním průmyslovém kanále, který jsme křižovali. Vesnice se jmenuje Lebada. Zde jsme dokoupili zbytek zásob a pokračovali. Vyrazili jsme na jeden kilometr dlouhou plavbu proti silnému proudu a to byl vodácký zážitek. Proud byl tak silný, že jsme sotva jeli a občas jsme si byli nuceni vyslechnout i uštěpačné poznámky místních domorodců. Naštěstí jsme jim nerozuměli. V těchto místech nebyla příroda tak malebná, ale věřili jsme v lepší zítřky. Po noci na louce plné máty jsme vyrazili na plavbu přes největší námi navštívené jezero. Ten den nám počasí úplně nepřálo, ale i přes silný vítr a zimu naštěstí nepršelo. Na největší jezero jsme se neodvážili z důvodu velkých vln, které by naše plně naložené bárky nemusely přežít. Během plavby se rozhodlo, že někde můžeme zůstat klidně dva dny. Vybrali jsme jedno opravdu pěkné místo a tam jsme se rozhodli udělat dvoudenní piknik. Večer jsme nasbírali pořádnou zásobu dřeva, a začali si užívat večerní pohody!!! Večer jsme ani nechytali ryby s tím, že na to máme cely příští den. Ráno, jen jsme protřeli oči, už jsme drželi pruty a šlo se na ně. Celý den nás to samozřejmě nebavilo, ale i tak jsme na dva pruty chytli dvě štiky, tři boleny a jednoho okouna. Večer byl nádherný, hodně se fotil malebný západ slunce a všichni jsme vzpomínali na to co již máme v rukou. Ráno nás čekala nejdelší plavba našeho pobytu. Byl to úsek, kde se nedá na břehu utábořit. Vysoké a nepropustné rákosí na břehu nás nutilo zabrat, aby jsme se nemuseli v noci při spánku mačkat v lodích. Až překvapivě brzy se nám podařilo dojet poblíž k přístavnímu městu Sulina. Před tímto městem jsme se rozhodli stanovat na louce. Ihned po zabydlení byla vyslána dvoučlenná skupina pro nějaké drobné pochutiny, spíše tekutiny, do nějakého obchodu. Po dvou hodinách byli tu. Chladné místní pivo a dobrá večeře předznamenali, že se celý náš výlet zřejmě podařil. Brzy jsme šli spát, abychom si ráno užili pořádné lodní dopravy na velkém kanále. Po ránu, při balení stanů, se objevila nezbytně nutná pohraniční stáž (Politia de frontiera), aby si zkontrolovali naše pasy. Chovali se velice profesionálně a byli i příjemní. Na nic jsme nečekali a už se jelo. Na hlavní kanál jsme dojeli asi po půl hodině a tam to začalo. Neklidná voda od větru a projíždějících lodí, si občas s našimi „gumáky“ poměrně zahrávali, ovšem marně. Kolem více jak stometrových lodí jsme dojeli až do přístavu přímo u moře a bylo dobojováno. V tuto chvíli byl pro nás hlavní problém, jak se dostat proti proudu do sto dvacet kilometrů vzdáleného města Tulcea, odkud nám jel vlak k domovu. Pomoc byla nablízku a to jakási loď Rapido, co má jezdit 2x denně našim směrem. Po dlouhém a úmorném hledání, které nám „zpříjemňovali“ neustálé kontroly pohraničníků, jsme objevili něco, co nás má dopravit do Tulcei. Je to vznášedlo asi 40let staré, prý ale funkční. Čas odjezdu jsme zjistili a ráno uvidíme. Ustlali jsme si u zdi Causescova ministerstva turismu, které také podle toho vypadalo, a ráno jsme vyrazili. Lodě v taškách, pádla v ruce a hurá na Bukurešť. Při příchodu k lodi jsme s hrůzou zjistili, že je nutné si místo v lodi den předem zarezervovat. Ani nevím jak, ale místo se pro nás našlo a jelo se. Po počáteční nedůvěře k plavidlu, jsme se ujistili, že je vše v naprostém pořádku a že i jízda je příjemnější než v českém autobuse po českých silnicích. Ráno v devět hodin nás přivítala probouzející se Tulcea. Měli jsme asi pět hodin čas do odjezdu vlaku. Přestávka byla využita k nákupu suvenýrů (oblíbili jsme si cikánské klobouky) a pak pár lahví destilátů, aby i naši kamarádi v Čechách ochutnali, co jsme museli pít. K večeru vyrážíme do Bukurešti. Na nádraží čekáme na vlak do Čech asi šest hodin a hurá domů. Cestu Vám radši nepopisuji, byla ospalá. 14.10. v 8hodin ráno jsme přijeli do Letohradu a hurá do nádražní restaurace na jedno rozlučkové pivo a šli jsme každý svou cestou.
Závěrem bych provedl menší shrnutí. Místní lidé k nám byli vždy přívětiví a snažili se nám při problémech pomoci. Policie je tu velmi slušná, a oproti Ukrajině nevyžadují úplatky. Cenově to byl poměrně levný výlet, i když mě Rumunsko překvapilo svou, na východní poměry, drahotou. Průměrně asi jako u nás, ale třeba pivo bylo dražší, naopak chleba levnější, ovšem nevalné chuti.Zpáteční jízdenka vyšla na 2400,- Kč, i s místenkou z Brna do Bukurešti. Celý výlet pak na 5000,-kč s pojištěním, což rozhodně stálo za prožité dobrodružství. Tuto destinaci velmi doporučuji, ale co nejdříve, než se z toho stane turistické centrum s „fast foody“ u břehu.
Účastníci
expedice:Áda (Petr Adamec), Dolek (Jiří Doleček), Tomčák (Jiří Tomek), Můra (Aleš Moravec)
Autor: Áda
Fotogalerie:  |